Spojené státy americké

Jakmile začalo být tehdejší vládě jasné, že povrch Země přestává být obyvatelný, přišel s rychlým, avšak efektivním plánem, jak přicházející krizi vyřešit. Nejlepší inženýři a další vědci se pustili do zdokonalování antigravitační technologie a napříč celými Státy se rozjela obrovská staveniště chystající budoucnost pro určitou část populace, jež započne nový život v oblacích. Během staveb byla přichystána povinná série testů a prověrek, které zhodnotily každého občana na základě jeho věku, zdravotního stavu, inteligence, tělesné zdatnosti a dalších kritérií, načež každý obdržel svůj percentil určující, zda se dotyčný do jednoho z měst dostane či ne. Pochopitelně již tehdy fungovala korupce, a tak si ti nejbohatší mohli dovolit své výsledky falšovat či si své místo přímo koupit. Současně také ti soukromníci, kdo stavební projekty sponzorovali, dostali svá místa zdarma - bez jejich finanční podpory by se nepovedlo zvednout ani půlku rozestavěných měst.

Jen co bylo testování u zdárného konce, začalo přerozdělování vybraného obyvatelstva mezi jednotlivá města. A pak? Práce skončily a bylo zvednuto deset měst pojmenovaných podle největších měst Států (New York, Chicago, Los Angeles, Philadelphia, Houston, Detroit, Dallas, San Diego, Phoenix, Baltimore) spolu s jedním hlavním městem Washingtonem. K tomu se později přidalo několik soukromých resortů jako například Las Vegas, do nichž mají přístup jen ti, co si mohou zaplatit lístky tam a zpátky spolu s ne právě malým nájmem.
Obyvatelé, kteří neměli ono štěstí se povznést do oblak, byli ponecháni nejistému osudu - buď pomalé smrti na povrchu země, nebo azylu v dalších městech, popřípadě bunkrech, jejichž bezpečnost nikdy zaručena nebyla.

Jak šel čas, vláda ustoupila do pozadí a vrchní vrstva perfektně prosadila vymývání mozků, a tak se pro občany Spojených států ostatní kontinenty staly spíše mýtem - pohádkou předávající se jen mezi starými lidmi, co si ještě matně vzpomínají, že za jejich mládí existovala i nějaká Evropa. A Asie. Nebo se jim to jen zdá? Stejně se tam prý nedá žít a všichni lidé tam jsou dávno mrtví. Kdoví. Peníze vládnou společnosti a bohatým náramně vyhovuje omezenost myšlení a vědomostí - nikdo tak neprahne po něčem víc, třeba po návratu na povrch, a všichni jsou jim tím či oním způsobem k dispozici.

Jediným jiným státem, který je uznáván, je Japonsko. To se již v době výstavby přiklánělo ke Státům, a tak se i dnes drží poblíž a ovlivňuje je svou vlastní kulturou i technologiemi v neoficiální symbióze a dohodě, že zatajování zbytku světa dodrží.

<<společnost>>

Všichni občané jsou v městech (zejména ale New Edenu) neoficiálně rozřazeni do třech vrstev dle jejich finančních prostředků, bydliště, povolání a společenského postavení.

<první>
V New Edenu také známá jako Cortex
Ta, co stojí doslova i obrazně nejvýše, je společenská smetánka. Jsou to ti, jejichž předci si mohli zaplatit místo v novém městě, ti inteligentní, co se buďto do takové rodiny narodili, nebo se na vrchol vyšplhali díky svému mozku, ti vojáci, co si vysloužili metály a ocenění, nebo těch pár výjimečných, co se na vrchol dostalo pomocí intrik.

Žijí v nejvyšších patrech města, v těch prosklených, moderních a čistých bytech, o něž každý ze střední vrstvy usiluje a spodní vrstva si o nich může jen nechat zdát, a mají se jako v bavlnce. Současně také mají největší vliv na společnost a politiku - čistě díky penězům, které všemu vládnou, ačkoliv se to oficiální vláda Států pokouší zakrýt.

Potrpí si na to nejlepší. Jídlo, oblečení, nábytek, úplně vše - a také to dostávají. Říká se, že ohrnují nosy nad těmi, kdo žijí pod nimi, a ačkoliv to neplatí nutně úplně pro všechny, pro většinu ano. Ti starší se pokouší držet tradic v oblékání, kultuře i vědě, zatímco mladí jsou všemi deseti pro nejnovější výstřelky technologií i módy - spolehlivě tak poznáte, do jaké vrstvy patří, a nejraději by byli, kdyby se jejich prarodiče konečně vydali na svou poslední cestu, a mohli je tak nahradit, aby konečně přestali brzdit pokrok.

<druhá>
Neboli Periferie
Sem patří obyčejní lidé. Mají normální práce, jejich děti chodí do škol, žijí v relativně dobrých podmínkách. Jedni si hledí především svého a ignorují spodní část společnosti, druzí se pokouší vetřít k první vrstvě a třetí výjimečně soucítí s těmi, kdo žijí ještě hlouběji pod nimi.

Ti, kteří se mají o něco lépe, žijí na periferii města, kam dosahují sluneční paprsky, ovzduší není znečištěné a domy nejsou malé a nalepené jeden na druhém. Tam často sousedí s některými z první vrstvy a obvykle nimi bývají také přímo zaměstnaní - jako soukromí učitelé, sluhové, kuchaři, osobní asistenti a tak podobně. Děti mohou chodit do školy a obvykle také chodí, pokud je neučí rodiče a nepředávají jim své řemeslo. Zdravotnictví a bezpečnost také nejsou úplně špatné a k potravinám a základním životním potřebám se dostávají bez problémů.

<třetí>
Zde Jádro
Třetí vrstvu tvoří lidé žijící v samotném středu města, v Jádru, což snad zní poeticky, avšak vězte, že nic hezkého na jejich životě není. Mnozí pouze živoří a žebrají na ulicích, aby měli alespoň na krajíc chleba, zbytek se dře, aby užil své rodiny a blízké. Prakticky nevědí, co je to sluneční svit nebo modrá obloha, poněvadž se většina z nich nikdy nepodívala na periferii a žijí ve smogu a věčném žáru strojů pohánějících celé město. Chudoba a nemoci jsou pro ně charakteristické a jakákoliv lékařská péče je pro ně nepředstavitelná. Proto se naučili víceméně přežívat ve špatných podmínkách a každá další generace je o něco odolnější. Děti sice mohou chodit do školy, ale málokteré do ní skutečně chodí - obvykle hned, jak trochu povyrostou, pomáhájí rodině přežít. Lidé odtud jsou ovšem často velice zruční, jen toho neumí dostatečně využít nebo se bojí říct si za svou práci víc.

Výjimečně se někdo z této vrstvy dostane výše, obvykle díky svému jedinečnému talentu, který přiláká pozornost někoho bohatého, kdo ho začne sponzorovat.