Lt. Moira Matthewdora Sane (matka)
Narodila se do těžkého jádra. Bezprostředně po porodu však byla odebrána oběma rodičům a adoptována neplodným párem z periferie. O svém původu se nikdy nedověděla. Dříve bývala v anti-teroristické jednotce pod SID jako technik, operovala pod nickem „spider“. Před třiceti lety však utrpěla až příliš silná zranění, která jí zabránila ve své kariéře pokračovat a učinila z ní tak ženu v domácnosti. Nyní se snaží vést co nejběžnější život může. Má ráda klasickou hudbu a společnost. Chlapce vychovávala striktně.
Sgt. Benjamin Lee Sane (otec)
Matthew a jeho otec mají velmi zvláštní vztah. Jejich respekt je tenký, jako jarní led, a možná i jediným důvodem jejich vzájemného vycházení je snaha nezklamat Moiru, která rodině věnovala celý svůj život. Benjamin má vzdálené předky v dřívějším pozemském japonsku. Dříve se svou kulturu snažil alespoň trochu povzvedávat a držet tradice. To však brzy upadlo. Jejich vztah pokulhává z toho důvodu, že Matthew vzdal svou kariéru, kterou mu otec budoval a vydal se vlastní cestou. Živí se jako cvičitel kadetů ke vstupu do armády.
○ Neustále působí nervózně. Má zvyky třepat nohou, mrkat rychle očima a vůbec – panikařit.
○ Theodore má rád oba své rodiče, i přestože s nimi příliš nemluví – je to vzájemné
○ Má rád zvířata, má Mainskou mývalí kočku jménem Daphne – je to kocour. Má pojmenovány i některé medúzy, které žijí v barovém akváriu. Díky čipu je navzájem rozezná.
○ Má cukrovku, i přesto, že existují různé moderní způsoby dodávání látky do těla, Theodore používá inzulínové injekce.
Čím méně slov použijete k popisu osoby, tím méně se to její nátuře podobá.
Ať už náš svět vytvořil kdokoliv, stručnost rozhodně nebyla jeho múzou.
Od svých rodičů získal jen ty nejlepší vlastnosti, ať už je to matčina „vynikající“ chytrost a mrštnost nebo otcova schopnost myslet si, že jeho kamennou tvář nikdo nepřehlédne. Není příliš rodinným typem, své rodině nevěnuje příliš času a volné chvíle tak raději tráví s přáteli nebo i sám. Ne, že by byl nějak introvertní, to ne. Je přece barman. Řekl by o sobě, že je přesně takový, jaký se zrovna cítí. Jakoby se v něm čítalo na stotisíc různých povah a způsobů.
Ve skutečnosti jej pohání více věcí. Touha po plnohodnotném životě – takovém, jaký si přeje snad každý. A vlastně se mu to i daří. Nejen, že jeho bar vydělá dost na to, aby si mohl jednou měsíčně zajít do wellness, ale také zvládá platit docela pěkný (přestože malý) byt. A také strach. Řekli byste, že je to běžné. Že strach stojí za každým úspěchem či neúspěchem. Ať už jako hlavní účinkující nebo jen ve vedlejší roli, jenže tady to není jen tak ledajaký bubák pod postelí, ale strach z budoucnosti, která je nejistá pro každého, kdo si zvolí cestu na hraně mezi těmi hodnými a těmi zlými.
Být barmanem, a k tomu ještě informátorem, vyžaduje kuráž - Nepřehánějme. Vyžaduje to hlavně dostatečnou touhu po penězích a disrespekt vůči soukromí ostatních. Velice jednoduché ve světě, který stejně berete jen jako špatný vtip. Přesně takový, na jaké Matthew nedá dopustit.
Ve skutečnosti. Kdybych i přesto měl jeho existenci shrnout do pouhého slovního spojení, nazval bych jej Velmi zajímavým vtipem. Nejen, že je nevypočítatelný, ale nikdy si nebudete plně jisti, jestli vám přijde zasněný a šílený nebo neskutečně přítomný a příčetný.
Theodore je také velmi dobrým lhářem. Hlavně pokud jde o nevinné bílé lži. Kdoví, kde se tato vlastnost mohla vzít – možná je to jen šílené zrcadlení striktní výchovy, kterou si Moira tak chválila. Chvíli si myslela, že o tom napíše knihu. Tento plán jí však chlapec zkazil, když se rozhodl podepsat předběžné ukončení výcviku, ke kterému jej rodina celý život připravovala. Jako by se vysmál svému „životnímu poslání“ a cíli, ke kterému jeho rodina pracně směřovala.
Ale není to zklamání, které jej trápí na očích svých rodičů, nýbrž ta upjatost, ve které žijí. Ne vše se točí kolem disciplíny a korektních úsměvů.
Možná je jednou potěší radostnou zprávou o založení rodiny? Kdoví, kterým směrem se Matthew vydá v tomto světě. O lásce toho vždy navykládá víc, než by jeden potřeboval vědět – ale ve skutečnosti jedinou zkušeností, kterou s ní má, je jeden zoufalý večer, který spolu strávili s Jane a jejím přítelem když byli opilí a oni zapomněli, že tam Theodore vlastně je. (Doteď se na sebe raději ani nepodívají).
Jakoby pro ni nějak ještě nenašel místo. Netvrdím, že by toho nebyl schopný. Jen mu zatím nikdo nestál za to, aby byl ochotný udělat něco, co je mimo jeho komfortní zónu.
Ten chaos, který se snaží prezentovat jako svou identitu je jen zástěrkou člověka schovávajícího se před realitou. Třebaže i každá z nejjednodušších povah má nespočet vrstev a tváří vyhrazené pro určité osoby.
Většinou však příliš nemluví. Alespoň ne o sobě. Rád klade otázky a je hodně vyzvídavý. Dokonce se mu většinou daří stanovit hranice toho, na co se ještě ptát může, a na co už ne. Většinou.
K politice se, i přes svou spolupráci s SID, moc nehlásí a raději žije ve svém malém světě zahrnujícím sebe a svůj bar, ve kterém tráví masivní většinu času.
Jeho myšlenky bývají výrazně čistější, než jeho nervózní působení, tak se nenechte zmást.
<2050-01-17;00:00>………
Občas je až kriticky nemožné stanovit hranice a tak to také bylo v případě Thodorea. Narodil se téměř nečekaně o měsíc dřív, než bylo podle termínu stanoveného lékařem plánováno. Jakoby se již nemohl dočkat pohledu na unavené úsměvy obou rodičů nebo ztrhaných lékařů, kteří by místo toho raději popíjeli kávu někde v kantýně. Jelikož pak chlapec přišel na svět přesně o půlnoci (která se oficiálně počítá jako již nový den), bylo datum stanoveno na 17.1.
Svého otce v dětství příliš často nepotkával, jelikož v práci občas i spával. Matka však výchově dala vše, co mohla. Možná aby si prostřednictvím svého syna splnila sny, kterých sama nedosáhla.
×2054×
Ve čtyřech letech jej máma začala cvičit. Nic, co by malé dítě nezvládlo. Spíš se snažila jej naučit jemnější motorice a způsobům chování. Disciplíně také. Jemná motorika je klíčová. Ostatní dovednosti lze získat i v průběhu dospívání.
Otec se do této výchovy také příliš neangažoval, jen jej párkrát vzal s sebou do práce – spíš proto, aby jej ukázal ostatním, než aby jej něco naučil.
V tomto věku mu byla také nalezena cukrovka prvního typu. Žádné komplikace se zatím neobjevily, je neléčitelná, však potlačována
×2068×
I přestože byl ve svém výcviku lehce nadprůměrný, nebylo v tom nic, co by jej naplňovalo. Komunita chlapců mu byla nepříjemná, na každém kroku jej kontroloval otec nebo matka a omezení osobního života, který se v jeho věku měl začít rozvíjet bylo na něj až moc. A to vše, aby riskoval život pro zemi, které je úplně ukradený. Aby riskoval život pro lidi, kteří by po něm ani nemrkli.
Příliš dramatu se kolem toho také neudálo. Jednoduše řekl svým zklamaným rodičům „ne“ a bylo hotovo. Byl ve věku, kdy už by měl vědět, co a jak – bylo mu osmnáct. Ležení doma jej však nebavilo o nic víc. Musel něco dělat.
Našel si tak místo v menší kavárně v severnější části periferie. Práce jej naplňovala a peníze byly téměř dostatečné pro uživení jednočlenné domácnosti.
×2071×
Jednoho dne Theodore dostal neočekávaný telefon od otce. (Abych to upřesnil, otec mu nevolá nikdy. Vždycky je to máma.) Chtěl se sejít ohledně pracovní věci. To bylo chlapci ještě víc podivné. To, že si mezi sebou nemají co říct bylo jasné, to že si nemají co říct o svých úplně odlišných pracích však bylo ještě jasnější.
„Byl jsi v tom dobrý, Matte,“ vypadal zasněně, ale přišel se svým cílem,“Mluvil jsem s nadřízenými a budou ti přispívat, pokud se k nám přidáš jako informátor.“ Možná se tvářil až příliš vážně, Theodore se tomu musel nervózně zasmát.
„Já mám dělat informátora?“ nejspíš působil zmateně, a nebo jen nepochopil, kde se ten nápad vůbec vzal. „Co to vůbec znamená?“
Jeho úkolem teď bude ukazovat prstem na každého, kdo udělá cokoliv, co se nelíbí těm nahoře? Nechat si platit za to, že bude totální zmije? Práskač. „Děláš si srandu, že jo?“ Přikrčil oči v nechápavém usměvu.
„Ne, myslím to zcela vážně, Matthew,“ Benjamin nevypadal, jako by vtipkoval. „Můžeš to dělat tady nebo rozjet něco vlastního, SID tě v tom podpoří.“
„Chceš abych žaloval?“ nad touto myšlenkou mu muselo na čele vyskákat snad na dvacet vrásek.
„Ne jen tak žalovat. Najdeš si kontakty. Nezajímají je kleptomani v malých obchodech ani žádné podobné blbosti, ale důležité věci. Teroristi, vzpoury, nesouhlasy. Chtějí být připraveni na cokoliv, co přijde a v tomto okrsku je informátorů málo.“ Vlastně vypadal, jakoby nechtěl, aby mu na to Theo kývnul. Jakoby chtěl slyšet zápornou odpověď. Vždyť na tyhle věci nikdy nebyl, no ne?
„Jasně,“ pokrčil chlapec rameny. Neměl důvod to nepřijmout. S žádnými případy, které by mohl nahlásit se nesetkává, v podstatě to pro něj bude příjem zadarmo, no ne?
Benjamin byl jeho odpovědí zaskočen. Nečekal, že to bude tak jednoduché. Vlastně nevěděl, co vůbec čekat. „Zítra nejpozději v deset buď doma, pojedu s tebou.“
…
V baru bylo pro Theodorea lidí tak akorát, aby je mohl obsloužit a nezadýchat se při tom. Kana, po které bar převzal stála za pultem a tiše sledovala jeho počínání.
Bar mu přenechala za docela malé peníze – a také na známost - jelikož se stěhuje do vyšší sféry – Cortexu. ‚Docela mu to jde,‘ pomyslela si. Přitom se usmívala.
Matt měl také štěstí. Žena má nejspíš velmi podobný styl, nebude tak muset překopávat a předělávat každý aspekt baru. Dokonce i název „The Perfect Hollow“ byl pro něj vhodnější než jakýkoliv jiný, který by vymyslel on sám. Jediné, co přivedl k perfekci bylo akvárium. Pořídil do baru velké akvárium, do kterého sehnal medúzy. Spousty medúz!
×2073×
Tento rok byly snad ty nejpříšernější narozeniny. Nejen, že za celý den dostal jen krátkou zprávu od mámy s tátou (kterou psala nejspíš máma), ale také našel u balkonových dveří svou kočku mrtvou. Byla už stará, ale nemusela mu umřít přímo na narozeniny – teď nebude vědět, jestli jsou to šťastné narozeniny nebo smutné výročí. Nakonec si stejně pořídí novou…
Chvíli po poledni někdo zaklepal na vchodové dveře, což mu vlastně připomnělo, že si musí pořídit zvonek.
Nestihl však ani pozdravit, než se mu dovnitř vehnali máma s tátou. „Ahoj… asi“ vydal ze sebe na jejich pozdravy. Jako vždy byl zmatený.
Nakonec se z toho vyklubalo, že se rozhodli Mattymu pořídit dárek – a aby to nebylo až příliš mimo jejich třídu – ten dárek byl velmi praktický pro jeho pracovní život! (Samozřejmě hrazeno SID, Matthewovi bylo vysvětleno, že podobné „dárky“ dostávají spolupracovníci i členové SID často)
…
„Je to prototyp, zvyšuje rychlost paměti, lehce i kapacitu,“ řekl mu muž v modrém plášti.
„Nějaké zápory?“ To jej zajímalo nejvíc. Nechce kvůli toho umřít dřív nebo něco.
„Na to se budu ptát já tebe, budeš chodit na prohlídky,“
‚to je super‘ pomyslel si, ale nic nenamítal. Podle všeho by měly klady převažovat, no ne? A všechny dokumenty už stejně podepsal. Cesty zpět už není.
Theodore měří 174 cm a má atletickou postavu. Někteří lidé také říkají, že vypadá starší, než jeho skutečný věk tvrdí. Velkou část svého trupu i končetin má potetovanou a styl oblečení bývá velmi versatilní. V baru však většinou nosí oblek.
Matthew má nainstalován také pás, který má za úkol hlídat jeho hladinu cukru v krvi a podle toho do jeho těla dávkovat inzulín. Tento pás je šedý a doplňuje se přibližně každé tři dny. Kromě pásu na inzulínové vpichy, který je zasazen do kůže na boku levého stehna, má ještě jednu modifikaci. A to paměťový čip, respektive čip upravující efektivitu a kapacitu paměti. Matthew si tak dokáže skvěle pamatovat tváře, místa či vzory a také si je v případě potřeby velmi rychle vybavit. Čip je vzácný a je pouze prototypem. Má také nespočet chyb. Je lehce nabouratelný kýmkoliv, kdo ví, co dělá, lehce zkratovatelný, pokud poničen. Nachází se na zátylku, je propojen s prefrontální části mozku, která pracuje s pamětí. Mezi další zápory patří záchvaty paniky z přečerpání vjemů a občasné migrény.
Žádné komentáře:
Okomentovat