Seth Cornelius Laux – otec – 64 – bioinženýr u Orson Industries
Rodina Laux je v Periferii vcelku známou rodinou, reputaci získala rovnou v několika odvětvích různých věd, přičemž je veřejně známo, že se málokterý její člen dostal právě do Cortexu. Teorií je zde mnoho, z nich převládá ta o nepsané dohodě s patrem výše. Krutá pravda je pouze ta, že nikdo neměl natolik otevřenou mysl, tedy až na Setha Lauxe, jenž měl tu možnost se povznést nad většinu. A nato spadnout do hlubin. Mladý Seth se mohl pyšnit jakousi empatií, jeho přáním odjakživa bylo někomu pomáhat, až se z toho stalo nutkání, až jakási povinnost, což sdílí s Gatesem, ostatně jako cokoli jiného. Kdybychom tak u Gatese přehlédli nejedno tetování a Setha vrátili do jeho třicítek, bylo by obtížné je odlišit – jsou si podobní ve všech možných směrech. A je dosti možné, že tento muž, který se právě zabývá vývojem nových protéz a modifikací, bude i Gatesovou budoucností.
June Porte – matka - 37✞
Vcelku obvyklá žena z Jádra, ta silná, hrdá a nezávislá, která se nebojí útlak řešit dobrými pěstmi a která se řídí zpravidla vlastními instinkty. Pravou ruku ztratila v mládí v nehodě na stavbě, kde si přivydělávala, aby uživila vlastní nemohoucí matku. Dostala dosti funkční protézu, načež pokračovala jako obvykle – a to jí právě vydrželo celý život, ona pracovitost. Setha tak poznala při jedné z potyček v její oblíbené hospodě, do které se rozhodla zasáhnout, jednak neměla ráda zbytečná dramata (podporovala nanejvýš dobré rány do břicha a hrudi), jednak mechanika Lauxe potřebovala jako pomoc v případě, že jí protéza selže. Neselhala, avšak zároveň neodolala jeho pozvání do vlastní dílny. Zprvu se přesvědčovala, že jde o pouhé zaučení, jež jí bylo životu potřebné, nakonec však nedokázala vlastní srdce udržet na uzdě – zcela mu propadla, byť to působilo, jak by on propadl jí. Tak i tak poznala pravou lásku, které se mohla svěřit s každou křehkostí a která jí do života přinesla i Gatese. Její sen tak skončil ve chvíli, co pomáhala své sestřenici v blízkých strojírnách, jež v náhlém přetížení spolkl plamen.
▷ V dílnách má několik skutečně tištěných příruček Orson, kromě toho i několik klasik od mámy.
▷ Ve volném čase se zajímá i o další obory lékařství, byť nepříliš zdařile.
▷ Tvoří vlastní protézy, celkově se vlastní tvorbou často zabývá, prototypy si však uchovává v dílnách nanejvýš ve výloze.
▷ Za jeho největší strach by se dalo považovat moře, trpí tedy thalassophobií.
▷ Jeho tělo zdobí mnohá tetování, některá s významem, některá bez, a jejich počet neustále roste.
▷ Vztahy jsou pro něj tématem ošemetným – jeho nejdelší se táhl dva roky, což nakonec bylo utrpením pro obě strany. Neví pořádně, co jej do nich žene a co je ukončuje, a zároveň ani neví, po čem pořádně touží. Vyložte si to, jak chcete.
▷ Jeho hudební vkus není příliš rozličný či extravagantní, učí se však hrát na kytaru z dřeva, jež původně patřila jeho otci, a dá se říci, že mu to jde dobře.
▷ Nikdy neměl Nexus. A zjevně nikdy mít nebude.
▷ Už dlouho přemýšlí nad nanotetováním, avšak zatím neměl dostatek motivace či odhodlání si jedno udělat.
▷ Na černých trzích Jádra se mnohdy ocitne, aby přihlížel tamějším soubojům. Pokud se situace zvrhne a dotyčný nemá vlastního mechanika, postará se, aby po konci byl opět funkční – vlastně ani neví proč.
Jako jeden mechanický celek – neměnný, kompaktní a precizně pracující – s časem zchátralou schránkou, jež se už mnozí snažili převléct do moderního kýče plnící jejich přání. Bezúspěšně. Gates, ať už na povrchu jakýkoliv, se vevnitř skládá z několika součástek, těch zrezivělých a těch nových, a snaha jej charakterizovat na základě toho, co mnohé na prvních několik pohledů odradí, či naopak přiláká, by se s úspěchem dozajista nesetkala.
Hnacím pohonem celého jeho mechanismu by nakonec dokázala být jen hrdost, jedná z mála vlastností, jež jej doprovází již od útlého věku a jež se nejednou ujistila o to, aby celá ona konstrukce zůstala pohromadě. Je to právě ona, která mu každým dalším dnem připomíná jeho roli, přehrává mu následky vlastního selhání a drží jeho výkon na špičce, a postupem času tak dokázala proniknout do větší částí jeho osobnosti. Na první pohled je kvůli ní natolik promptní, zdlouhavé řeči pro něj zpravidla bývají něčím zcela banálním, patřícím do jakýchsi debatních kroužků, a pokud se sám rozpovídat má, je patrné, že na to není bůhvíjak zvyklý, to nanejvýš u kruhu svých blízkých, u nichž je mnohdy záhadou, zda vůbec existují. Jedná pohotově, čas je pro něj luxusem, jimž se plýtvat nemá, byť jako by v něm sám strnul. Říká tomu prokletí, dar vlastní nenávistné rodiny – a zčásti také je. Těch důvodů, proč si konverzace, milé úsměvy a něžná slůvka natolik znelíbil, je rovnou několik. Jeho fixace bývá tím primárním. Jako jakýkoliv jiný stroj, i jeho charakterizuje naučený vzorec chování, ten přejatý, takový, kterým naplňuje svůj cíl s největší účinností, a nakonec to i odůvodňuje, proč natolik nenávidí změny a odchylky a proč se od nich drží co nejdále.
Jak již bylo řečeno, strnul v čase, je pro něj mnohdy až nemožné změny přijmout a vyrovnat se s nimi, adaptace je pro něj vlastností takřka neexistující, ačkoliv se s ní mnohdy při práci setkává. Je zde však rozdíl mezi jeho vlastní kreativitou, která mnohým v okolí dokáže zachránit život, a tvrdohlavostí a naivitou, která mu brání v dalším rozvoji a která jej mnohdy dokáže dostat až na kolena. A pokud Gatese svět potřebuje o pravdě přesvědčit, udělá to pokaždé tvrdým a nekompromisním způsobem. Zručný je, o tom pochyb není, od otce si kromě šarmantního a zralého pohledu převzal i celou škálu nadání a schopností, z nichž vyniká především soucit, který jako by se pomalu blížil empatii a který označuje za druhé ze svých několika prokletí. Stal se z toho již jistý stereotyp, povinnost, tedy být k dispozici dalším, až se po tolika letech práce ten dříve dětinský sen naprosto vytratil. Není to tak, že by se o ostatní nestaral – ve skutečnost stará, to o mnoho více, než dává najevo. Mezi jeho kvality by však vykládání emocí úplně nepatřilo, ostatně jako čehokoliv jiného. Vše je tak uzavřeno v té jeho pomyslné schránce, jejíž klíč má jen několik vybraných, těch, kteří pro něj mnohdy dokáží znamenat až celý svět, a právě ti také mají tu vzácnou možnost nahlédnout do křehkého jádra, jež v sobě chová. Na takovém principu funguje – každou křehkost a slabost horlivě ukrývá před zraky druhých, přičemž na povrchu stále vystupuje jako onen stabilní muž s předpokladem vést kohokoliv a kdekoliv. A to mnohdy také bývá kamenem úrazu.
Nedá se popřít, že je odolný, jeho pohár trpělivosti jako kdyby byl bezedný, přičemž sám strpí nejednu špatně mířenou urážku či ránu. Často to tak vysvětluje, proč si jej mnozí dosazují na to své prázdné, dlouho opuštěné místo jakéhosi velitele. Očekávají od pouhého mechanika zázraky a doufají v to, že jim tento muž, jehož vnitřní život charakterizuje pouhá rozporuplnost a zaostalost, poukáže směrem k osvícení. Neukáže, a sám si to nerad přiznává, což jej dostává do té prokleté smyčky. Snaží se být tím, kým je jeho otec, oním pravým vůdcem, který lidem rozumí stejně jako vlastní technice, avšak krutá pravda je ta, že toho schopen není. A zjevně nikdy nebude. Přináší mu to do života jakési zklamání, jež dokáže až perfektně skrývat za jakékoliv jiné své masky a jež dokáží spatřit jen ti jemu nejblíže. Vlastně ani neví, odkud se vzali, zdali tam tedy nebyli odjakživa, či zdali k němu proklouzli v jeho chvílích slabosti, a ať už je to cokoliv, cení si jich. Je schopen působit sympaticky, zapůsobit na mnohé, a další snad i svést, avšak dlouhodobý efekt to nikdy nemá, až zde nakonec pokaždé zbyde jen pár těch, kteří si jeho osoby, byť chaotické, nejisté, naprosto divoké a nespoutané, váží po všech jejich stránkách a kteří jsou pro něj ochotni udělat totéž, co on pro ně – ve zkratce cokoliv.
Seth Cornelius Laux toho od života příliš neočekával – otázky neměl, vzpoura mu byla slovem archaickým a jakákoliv rebelie se u něj nacházela v divokých snech, jež mu rodina potlačovala již od útlého mládí. Zkrátka šlo o další z mnoha ovcí žijících v Periferii, šel s davem, co snad čehokoliv týkalo, a nakonec šel i s proudem, když si měl vybrat své povolání. Byl to zručný hoch, o tom pochyb nebylo, technologie jako taková mu cizí nebyla a v biologii vynikal již odmalička, za což zajisté mohl poděkovat vlastní matce, vědkyni starého Bioponics, která se po změně tamější struktury rozhodla přejít na výuku. Odůvodnila to tím, že moderní doba je až moc dynamická na mysl jedné takové postarší dámy, a to bylo také něco, s čím by celá rodina Laux souhlasila. Charakterizovalo je to, jistým způsobem, ona strnulost, nespočet členů této rodiny tak kvůli svým konzervativním myslím ztratilo možnost se dostat až do Cortexu, a nakonec se – jako pokaždé – obrátili na nejmladší článek řetězce v naději, že bude výjimkou. A byl, snad. Seth, kromě talentu a ambicí, oplýval i schopností adaptace, znal moderní dobu, její lidi, především však znal, jakým směrem se budoucnost dere a co bude po lidstvu požadovat. A tak se tedy dalších deset let, společně s celým svým životem, věnoval studiím bioinženýrství. Z Anthemské akademie vyšel jako premiant, a již ve svých brzkých dvacítkách měl tu možnost spolupracovat s firmou jakéhosi Orsona, ve které se zakořenil a kterou už nikdy neopustil. Byli to právě oni, kdo mu daroval přístup na školu výše, tedy do Cortexu, darovali mu veškeré znalosti z oblasti biomechatroniky a samotné mechaniky, a nakonec i díky nim poznal svou June – jako jediný se totiž přihlásil k práci na pokraji Periferie, k níž každý choval jistý odpor a nikdo se nehodlal hlásit. Nikdo až na Setha Lauxe, jenž oplýval vzácnou vlastností empatie a jenž se po krátkém přemýšlení rozhodl přihlásit a nato uvítat aplaus a obdiv, byť za ním stálo jen hořké litování. Slibovali mu leccos – plat větší než ten u Cortexu, dílny dvakrát větších rozměrů, případné učně a ochranu. A ačkoliv se nedočkal snad ničeho zmíněného, byl spokojen. Byl tam, kam mu jeho srdce poručilo jíti, byl tam, kde potřebovali jeho mysl, a to mu stačilo. Na pár měsíců. Jelikož žil na pomyslné hranici Jádra a Periferie, neměl se příšerně, na nový život si zvykl rychle, s velkou nechutí a žalem, ale rychle, dostal zde menší dílnu jednoho ze starších mechaniků, který svou pozici opustil. Stárl, nabídli mu něco lehčího výše, a nechal se vyměnit mladší kůží. Takhle to zde chodilo. Místní… si jej vážili. Jeho povolání tedy. Když se přišlo na onen fakt, že jde o člověka z patra výše, příliš respektu nedostával. A bylo to také ve chvíli, co si nějaký dělník z Jádra vyrovnával účty s Cortexem skrze několik dobrých pěstí mířených na něj, kdy poznal právě ji. June, tak se mu představila, a potřebovala jediné, tedy mechanika. Odmítnout nemohl, alespoň nechtěl. Na June se mu něco zalíbilo, snad její naprostá upřímnost, skrytý soucit a něžné jádro, které v sobě skrývala, a co zprvu bylo jen vztah založený na vděku a povinnosti, se po čase proměnilo v něco zcela jiného. A o dva roky nato se jim narodil Gates.
Gates Colin Laux měl neobvyklé dětství – žil jej zčásti jako typický občan Periferie a zčásti jako dítě Jádra. Takové hranice byly, rozpolcené, a taková byla i jeho domácnost. Otec se jej snažil dostat na cestu vlastní rodiny, která po zprávě, že má dítě s ženou takové vrstvy, utnula snad veškerý kontakt. Doufal tak, že bude mít následovníka a někoho, komu by mohl předat dílnu. Další povýšený člověk z Cortexu sem nepatřil, s čímž souhlasila i jeho matka, byť zastávala odlišné hodnoty. Přála si, aby její syn poznal Jádro zblízka, aby rozuměl tamějším lidem. Ačkoliv si v tomto rodiče příliš nerozuměli (a zároveň ano), nezasáhlo to do jejich lásky, domácnost to stále byla zcela milující. Dodnes s radostí vzpomíná na chvíle, kdy by vešel do dílny za rodiči, kteří pracovali na chudácích z Jádra, již tím či oním způsobem o něco přišli. Fascinovalo jej to, pokaždé jej to snad i dojalo, když viděl ony reakce – a to byly ty chvíle, kdy si uvědomil, že chce dělat totéž. V pěti už dokázal rozpoznávat jednotlivé nástroje, s obdivem pozoroval mechanismy jednotlivých protéz, a zajisté by toho dokázal více, tedy kdyby nedošlo k tomu incidentu.
June se kromě práci v dílně, kde ji zaučoval manžel, věnovala i té své staré, pomáhala svým známým ve strojírnách blízkých sektorů, aby jim ulehčila. Občas zde někomu narychlo opravila protézu, někdy sama k dílu přispěla. A to ji také připravilo o život. Gatesovi bylo šest, v dílnách bylo vcelku pusto, posedával u okna, kde pozoroval hemžící se dav a kde si hrál s nástroji, jako kdyby někomu opravoval součástky. A vtom se ozval výbuch – v dáli oranžová záře, vyjeknutí lidí poblíž. Sám šel povolat tatínka, aby jej upozornil, avšak ten byl v nedohlednu. Dveře byly otevřené, jeho typický kabát chyběl, a on sám se dokázal jen usadit před práh dveří a dát se do breku. Nevěděl proč. A když se po několika hodinách vrátil i Seth se slzami v očích a podobným výrazem, bylo dáno, že se něco děje. Nevrátí se. Nebylo mu jasno, jak někoho utěšit, ačkoliv bylo Jádro epicentrem tragédií a konců, nedokázal to. Seth se sám po několika měsících rozhodl uzavřít světu, jeho dříve altruistická povaha zhořkla, všechen jeho svět ovládla miasma sebenenávisti, a nakonec i tuto část daroval synovi. Byli zde sami. A kromě několika klientů, kteří jejich obchodem procházeli dennodenně méně, zde další příliš nebyli. Ovšem, jednou za čas to stále byla pohotovost z Jádra, avšak Gates již na výraze svého otce nespatřoval onen šarmantní a uklidňující pohled, jímž dokázal i toho největšího pesimistu přesvědčit o duze a slunných dnech v Jádře. Měla to být povinnost, strohá práce, a na další roky to tak i viděl i on. Dokud se jim do krámku nedopotácel ten klučina bez rukou.
Byl to další typický den, osmiletý Gates posedával s jedním ze starých návodů Orson, představoval si je před sebou, zatímco jeho otec měl příliš práce s kdovíčím vzadu. Svému synovi dal za úkol pohlídat tu pomyslnou recepci, jako kdyby někdo měl přijít. Neměl. Klientela upadala, mimoto se v Jádře otevřely nové, levnější, byť nekvalitní dílny, kterým lidé dle všeho věřili více. A Seth se nedivil. Zaměstnavatel mu nejednou nabídl pozici v Periferii, pěkné místečko pro syna, on však odmítl. Držela jej vzpomínka, přání ženy, která doufala v lepší budoucnost ublíženým Jádra a která si přála vidět jediné, tedy ten sjednocený svět, o němž se dříve psalo v biblích a knížkách, ten nerozdělený na vrstvy a skupiny a prestiž. Proto živořil na samotném kraji – byl strnulý v čase. Rodinné prokletí jej po tolika letech dohnalo, a opět to byl ten důvod, proč se nemohl dostat výše, proč svého potomka nemohl dostat výše, byť si to tolikrát předtím přával. Byl zde uzamčen, jeho klíč byl pohozen. Mohl jen přihlížet a doufat, plnit své povinnosti. Bylo to těžší, protéz přicházelo čím dál tím méně, součástek taktéž, až mnohdy musel některé žádosti odmítnout.
Byl to opět jeden z těch případů, malý Gates v tom dni na prahu uvítal zsinalou dámu, jež jako by si kus Jádra přinesla s sebou na hranici Periferie, a kromě toho zde měla syna. Vypadal stejně staře jako on, ve skutečnosti i byl, na tváři nosil hrdost, přesně ten typ falešné hrdosti, které se malé děti naučí nosit od rodičů oplývajících velkou silou, což jeho matku snadno charakterizovalo. I přes značnou vyčerpanost z práce sem zavítala v naději, že najde onoho mechanika, toho Lauxe z Cortexu. A našla je oba. Problémem zde byly protézy jejího syna, jenž se představil jako Gene Crimson, nasazeny byly, avšak pohnout dokázal nanejvýš s ukazovákem. Gates už v té době poznal dílo improvizace a podvodu, z těchto rukou by to poznal leckdo. Zavolal otce, jenž s podobně unaveným, snad jen slabším pohledem neznámou přijal, jemu zato na krku visel Gene. A po třiceti minutách prosby ženy v té menší pracovně vzadu Sethova mysl nezaujmula jiný postoj – to dokázal až ten jediný pohled na chlapce. Gene byl otravný, což mu také Gates v prvních minutách sdělil. Bez úspěchu. Nedokázal používat ruce, avšak to si lehce nahrazoval tím svým dotěrným okouněním, zblízka nevynechal ani jednu součástku či položený manuál, žasl nad onou čistou technologií okolo, a zároveň odolával prosbám druhého chlapce. Stačilo málo, aby se dali do krátké, snad bezvýznamné konverzace, která se po dalších minutách svrhla v dětinské vtípky a hry, a když se do místnosti vrátil Seth se smutnou zprávou na jazyku, strnul. Bylo to… povědomé. Bylo to jako kdyby měl opět zažít ten pocit jednoty – jako kdyby před sebou měl náznak ztraceného klíče jejich světů, který se June snažila tak horlivě najít. A na konci dne to byli jen dva neposední chlapci a jejich rychlé přátelství, které jej donutilo se vrátit do starých kolejí. Ruce Genea byly po čase opět funkční, což rychle otestoval jakousi fackovací hrou s Gatesem. A od té doby z těch dvou byla nerozlučná dvojice, jež strašila oblast Periferie a Jádra najednou.
Bylo to jako vyrůstat s bratrem, a právě ona dotěrná společnost mu rychle vrátila dětství v plné divoké a nespoutané síle, která se ujistila, že oba prožili všechno, co by takové děti měly. Společně si zlámali nejednu kůstku (a v případě Genea i součástku), dokázali se jistým způsobem proplížit kamkoliv, a když přišlo na školu, na kterou v posledních ročnících již chodili společně, zanechali za sebou stopy, díky nimž na ně mnozí stále vzpomínají. Společně byli u svých prvních vztahů, prvních zlomených srdíček, tetování a pomstychtivých nálad, jeden uklidňoval druhého – dobře, spíše Gates jeho -, a nakonec se společně dokázali namočit do dosti vážných problémů. Odjakživa bylo patrné, že Gates je tím pomyslným pacifistou, jenž svého parťáka, byť o píď oblíbenějšího, drží na uzdě a na takové úrovni, aby nevyvedl něco hrůzného, což se jeho otci také připisovalo. Věděl o něm pouze to, že jej odhodili do věže, avšak detaily mu byly zahaleny. Společně to tak respektovali, jeden se nevyptával na rodinu druhého, jelikož obě měly zapeklité historie. To bylo vše, co k tomu mohli říci. Zájmy Lauxe se také časem rozšiřovaly, biomechanika stále byla jeho primárním zaměřením, orientoval se v ní lépe než kdekdo jiný na škole, a když bylo potřeba, dokázal nejednomu známému rychle upravit protézu. Dělal to z čiré radosti, kterou zjevně zdědil po otci, a nakonec jej právě toto, ostatně jako i Setha, dohnalo až k pomyslnému konci.
Gates před několika dny slavil osmnáct, vše zapil dobrou láhví whiskey, jež získal jako dar za svou službu, a novým tetováním do již rozsáhlé kolekce. Neočekával příliš akce, užíval si obvyklého dne na Periferii tím, že se hrabal v tátově dílně, z čehož jej rychle vyrušil příchod jeho pomyslného bratra. Bez zaváhání dokázal určit, že se něco děje – onen typicky nekalý úškleb byl k nenalezení, v rukách měl jakýsi kus papíru a horlivá žádost byla na krajíčku. A přesně kvůli tomu se o týden později objevil uprostřed Jádra, aby společně našli tu hrubě načrtnutou budovu a její adresu, tu budovu černého trhu, o němž slyšel rovnou několik rozprávek. Vždy snil o tom, že jej i přes zákazy otce navštíví, hodlal zde omrknout všechny staré protézy a modifikace, hodlal naživo vidět ony ilegální souboje modifikovaných. A teď tam kráčel z důvodu podobného. Jednoho takového souboje se měli účastnit. Trvalo mu dlouhé hodiny, dokud pořádně nepochopil plán svého parťáka, načež dalších několik hodin silné sugesce a prosby, v čemž jej úspěch zrovna nepřivítal. Plán byl jednoduchý – dluh, jenž Gene dlužil nejednomu smrtelně serióznímu člověku, se mohl lehce zaplatit z výhry jednoho modifikovaného zápasu černého trhu, ceny zde přeci jen byly tučné, zároveň tak i obdiv. Laux mohl jedním výstupem a výhrou získat tolik ztracenou víru v jejich dílnu, mohl sám předvést své schopnosti, jež se blížily těm jeho otce, a zejména tak mohl pomoci jediné osobě, která v jeho života hrála tak důležitou roli. Souhlasil, avšak pod přísným slibem, že se Gene svých snah vzdá po jednom prohraném kole, což bylo… naivní.
Dělat ze sebe mechanika byla povětšinou brnkačka, stačilo si dotyčného posadit ke stolku, vytáhnout svou sadu nástrojů a vrhnout se na opravu, avšak v tomto případě zde na preciznost čas nebyl, pauzy se v té zašpiněné místnosti počítaly nanejvýš v číslech, jež dokázal Gene spočítat na prstech – a s tím, jak po prvním kole skončil, to mohly být asi tak tři. Věřil mu, vstoupili tam s jasným plánem, přeci jen měl Gene už nějaké ty zkušenosti, dlouhé roky se účastnil kurzů bojových umění, vyhrával své trofeje a medaile, v praxi a zejména zde mu to však příliš platné nebylo. O ruce přišel levou zadní, a tak bylo na Gatesovi, aby se dal do rychloopravy v naději, že je udrží v provozu na jedno další kolo. Chybělo málo, od vítězství je oddělovala jak jedna rána jejich straně, tak i druhé. A když se jeho bratr natahoval pro těžkou ránu kupředu a s naprostou přesností zasáhl druhého do lopatek, bylo jasno, že se jeho protézy tak rychle neopraví. Vyhráli, sláva byla jejich, a byť to byl soupeř snad stejného věku a stavby, získali reputaci jako kdokoliv další v této oblasti. Zápasů tak i přes slib následovalo více – sklízely jednu výhru za druhou, společně stoupali po žebříčku zdejších provizorních týmů, přičemž se jejich jméno dočkalo zasloužené reputace. Nebylo to něco, čím by se jinak pyšnili, avšak příjem peněz z toho byl stabilní, Gates se v této oblasti naučil skvěle improvizovat a opravovat ještě lépe než jeho otec, který o dění okolo příliš nevěděl. Práce mu přibývalo, sám mnohdy musel cestovat zpět k okraji Periferie, aby se mohl věnovat firmě. Jeho syn mezitím získával žádosti mnohých občanů Jádra, kteří si jeho talentu začínali cenit. Odmítal. Život měl před sebou, silně tak doufal v jediné, tedy v to, že se společně s Genem mohou dostat do pravé modifikované ligy. Dostali se. Tedy… dostal se. Bylo to o dva roky později, Gates mohl za obdržené peníze nasadit Geneovi nové, zcela bojové modifikace, které upravil o vlastní zkušenosti potřebné k takovýmto bojům, jejich reputace v této oblasti přesahovala samotné Jádro. Většina zájemců tak věděla, že se k vrcholu slávy blíží právě toto duo, a tudíž nebylo divu, že tím přilákali i mnohé sponzory Cortexu, kteří se snažili najít talent podobný tomu klučinovi bez nohou. A našli Genea Crimsona.
Další měsíce poté byly hektické. Gates se snažil zoufale podpořit svého nejlepšího přítele v naději, že nabídku přijme a že se odevzdá Cortexu. Nezáleželo přeci na tom, kde byl on, sám si ho jen přál vidět na obrazovkách a hologramových reklamách, jak pomalu dominuje v oblasti vlastního talentu. A zpráva, že ji přijal, jej i přesto dokázala zlomit. Vše poté uplynulo rychle – rozlučka, jedno další tetování na vrch. Samota. Dříve, než by dokázal své problémy vyřešit čímkoliv iracionálním, se na scéně objevila i vysoká škola, o níž snil jak jeho otec, tak i on sám. A z měsíců se postupem času stávaly roky, jeden novinový záběr Genea se rozšířil na celou zeď, na níž mapoval jeho úspěchy, a byť s ním byl stále v kontaktu, bylo patrné, že staré doby smyl čas. Oba zaujímali jiné pozice, Gene mířil na vrch modifikované ligy, Gates se naopak připravoval převzít dílnu svého otce, jenž se začal angažovat v oblasti výzkumu a vývoje. Samozřejmě, byly zde chvíle, kdy si přál jít nahoru, poznat Cortex zblízka a opět sjednotit jejich staré duo v zcela nové výzvě, ale… myšlenka na otce a jeho dětství jej stále držela pozadu. To dokud se nevrátil domů s klíčky své vlastní dílny, jež pojmenoval June’s Workshop, dle mámy, a kterou mu Seth již naplno předal. Měl dvacet osm, byl ve věku podobném, jako když sem poprvé zavítal jeho otec. A cítil se obdobně. Nebyl zde sám, řada známých jej v nové práci přivítala, jeho otec jej stále, byť sporadicky, navštěvoval, něco zde však stále chybělo. Někdo. Vyrostl, přeci jen jej absence jedné osoby nemohla jen tak drásat. Mohla. Chybělo mu to, ono napětí, jakási sounáležitost, chyběl mu jediný člověk, jenž jej znal ze všech možných pohledů, a na konci dne mu chyběl jen někdo, ke komu by něco cítil – a to byla jedna z myšlenek, která jej v té době děsila nejvíce. A stále děsí.
Gene se za ty roky změnil, jeho postava se vyrýsovala do takové jeho zaměření, jeho pohled dokázal lámat skály, a když na to přišlo, nebál se s někým porvat čistě kvůli nastolení dominance. Byly zde věci, které mohl ovlivnit Gates, a ty, které ne – mezi jednu z nich se řadila závislost na nejedné droze Cortexu. Svoboda, kterou svým talentem získal, a její možnosti jej nakonec i dostaly k samotnému konci. Několik let tvrdé dřiny tak ztratil ve chvíli, co prohrál sérii několika zápasů a co zaútočil na vlastního manažéra v amoku. Mohl za to skončit ve věži, anebo si dát pár týdnů pauzy v Jádře, trest to byl vcelku vhodný. Doufali, že mu opět připomenou hrůzy pod ním, ačkoliv neočekávali, že sám jednou byl – byl jejich kreací, jak se rád nazýval. A Gates nemohl být více překvapen, když tu známou tvář jednoho dne potkal na prahu své dílny. Působili na sebe až mimozemsky, oba se jistým způsobem změnili k nepoznání, zároveň také ne. Stěží ovládli své nadšení, které jim vydrželo na pouhých několik hodin. Změny byly zprvu nepatrné, později již Gates tvrdě zjistil, že nejde o toho neposedného chlapce, který se nemohl nabažit těch zajímavostí okolo. Nebylo to dítě Jádra, se kterými sám soucítil, nebyl to ten pracovitý, silou oplývající člověk – byl z Cortexu. Vypadal tak, koneckonců na to byl i pyšný. Přišel za ním ze stejného důvodu jako před dvanácti lety, kvůli boje. Potřeboval bojovat, potřeboval si připomenout ten pocit vítězství, a Gates uposlechl. Jeho mysl strnula v čase, stále viděla druhého jako toho, jenž mu daroval nejeden dětinský prožitek, stále jako by doufala, že se promění zpět do té osoby, k níž chovala tolik skrytého.
Gatesovy schopnosti se za těch několik let vypracovaly na svůj vrchol, modifikacím, zejména však protézám rozuměl na zcela nové úrovní, díky čemuž jeho opravy byly pohotové a naprosto kvalitní, což se v této branži cenilo ze všeho nejvíce. Co však mechanik u těchto bojů ovládat nedokázal, byl výkon svého zápasníka, a v tomto případě bylo patrné, že je chyba právě na té straně. Gene se pohyboval malátně, za což bezpochyby mohl účinek jakési drogy, jeho rány byly mocné, avšak špatně mířeny, a když to vypadalo, že mu protivník rozdrtí jednu z těch skvělých protéz, musel Gates zasáhnout a odtáhnout jej z ringu, za což od něj získal nejednu dobrou ránu do tváře. Vskutku se změnil. Skrze bolest a vlastní zklamání si tak uvědomil, že toho starého chlapce již zpátky nezíská. A když se o týden později dozvěděl, že Gene svého bývalého soupeře umlátil k smrti, nebyl překvapen. Věž byla něčím, co se jeho rodině připisovalo, ostatně jako Lauxům jakási strnulost, již dodnes táhne za sebou.
Gates litoval. Byly zde dny, týdny, snad i měsíce, a jistým způsobem si břemeno svých výčitek stále nese s sebou. Kdyby jej nenechal odejít, pravděpodobně by zde stále byl s ním, a kdyby odešel také, mohl by předejít nejedné z těch katastrof – a z jeho myšlenkových pochodů se stala pouhá řada simulací. Uzavřel se, ostatně jako pokaždé, snažil se bezúspěšně zapomenout, a nakonec skončil na tomtéž místě, kde jeho otec. Po dvou letech tak stále vykonává svou práci, pilně a důkladně, uvítává každého zraněného s mírným úsměvem a krátkými větami a postará se o to, aby zde každý občan Jádra našel potřebné útočiště. Získal již několik nabídek ze strany Orson Industries, které si cení především jeho otce, avšak již dlouhou dobu odmítá. Jeho místo je zde, místní si jej začali vážit a jistým způsobem i podporovat, byť ani to jej nepřinutí se otevřít vnějšímu světu a dalším lidem. Známé má, koníčky taktéž, avšak málokdo se v tom přesně dokáže vyznat – a na konci dne je znám přeci jen tím, že dohlíží na ony ilegální zápasy černého trhu, kde narychlo opraví kohokoliv, ať už stranu výherce, či tu druhou.
Žádné komentáře:
Okomentovat