matka – bioinženýrka – Periferie – Apricus
Ruth Ignatia Loucel, née Darkwe
Její rodina pocházela z Periferie, avšak Ruth se podařilo během studia na univerzitě získat stáž v Bioponics v Cortexu, kde hned po ukončení studia začala pracovat jako bioinženýrka a kde také potkala svého budoucího muže Mowana. Získala si ho svou neoblomností a temperamentem, které podědila i její dcera stejně jako většinu obličejových rysů. Se svou rodinou v Periferii se již příliš nestýká kvůli pracovní vytíženosti, ale posílá jim finanční podporu.
otec – bioinženýr – Cortex – Apricus
Mowan Loucel
Mowan měl odmalička prakticky vše, co chtěl. Byl jedním z těch šťastlivců, kteří se do blahobytu už narodili, a co bychom komu nalhávali, jeho charakter to tak úplně netříbilo. Že se chová jako samolibý frajírek mu vmetla až Ruth a byla to ona, kdo ho přiměl změnit se. Alespoň trošku. Není dvakrát laskavý ani vřelý, avšak to jednoduše patří k jeho povaze. Jediný, koho vynáší do nebes, je Ruth, k níž se později přidala i jejich dcera.
➣ Vlastní po celém těle mnoho normálních i nanotetování spolu s vlasovou modifikací, která změnila její přirozenou barvu na světle šedou až platinovou a umožňuje jí snadno měnit jejich barvu.
➣ V oboru nanotetování patří k těm nejvyhlášenějším tatérům a aby byla její práce ještě dokonalejší, nechala si udělat i retinovou modifikaci ke zlepšení zraku.
➣ Je členkou spolku Modifikace budoucnosti, kde už se sice neangažuje tolik jako dříve, ale některých pravidelných setkání se účastní.
➣ Své první nanotetování si nechala udělat v patnácti a má podobu malého černého hada, který se plazí kolem dokola na jejím zápěstí.
➣ Miluje svíčky a mezi její nejoblíbenější vůně patří jasmín a citronová tráva.
➣ Založila a úspěšně vede vlastní nano-studio Monochrome.
➣ Dříve trpěla mírnou formou algofobie, avšak právě tetování jí pomohla ji úplně překonat a naučit se bolesti odolávat lépe než průměrný člověk.
Styxina osobnost je do určité míry lehce paradoxní. Dvě zdánlivě nekompatibilní stránky se v ní totiž spojovaly celý její život a občas bylo k neuvěření, že jde o tu samou dívku a později ženu. V jednu chvíli byla pilnou studentkou nesoustředící se na nic jiného mimo své vzdělávání a dosažení svého snu a cíle a v tu druhou divokou rebelkou navštěvující jeden klub za druhým s absolutním nezájmem o vše ostatní.
Velkou část své cílevědomosti a odhodlanosti dosáhnout svých snů podědila po své matce. Brzy věděla, co od svého života očekává – nebo alespoň čeho by se chtěla držet, to ostatní už nechávala přirozenému vývoji a improvizaci. Věděla totiž, co chce, jen ten způsob, jak se k tomu dostane, tak úplně nepromýšlela. A tak to měla a stále má. Sází na spontánnost a improvizaci. Občas to možná nevyjde tak, jak zamýšlela, nicméně to hned dělá život zábavnějším. Zábava a nadšení do všeho, co dělá, jsou pro ni totiž dosti důležitými aspekty. Nerada dělá něco, co ji ani trochu nezajímá, a naopak, pokud může dělat něco, co miluje, podává úžasné výsledky a přímo srší energií. Energičnost provází každý její krok a v místnosti je jí vždy plno. Sebevědomí jí nechybí, tedy pokud nedojde na vztahy. Ovšem o těch až později. Její komunikační schopnosti jsou na dobré úrovni – to hlavně díky práci, během níž se naučila navázat a udržet rozhovor téměř s každým.
Má velké srdce a nosí ho na dlani. Nebojí se říct svůj názor a téměř vždy volí upřímnost, i kdyby měla být až příliš krutá. Domnívá se totiž, že je daleko snazší vyrovnat se s krutou pravdou než poté s vědomím, že vám ona osoba lhala. Pokud k někomu něco cítí, cítí to pořádně. To platí nejen pro romantickou a přátelskou lásku, ovšem i pro cokoliv negativního – vztek, nenávist, zklamání, jednoduše vše. Není výbušná, obvykle vše toto dusí v sobě a pokouší se vše vyřešit věcně a v klidu, ale buďte si jistí, že jestliže se na vás rozzlobí, bezpečně to poznáte. V rámci romantických vztahů si sice několika prošla, nicméně ji především ten jeden dostatečně poznamenal na to, aby si dávala zatraceně dobrý pozor na to, kdo se k ní dostává blíže. Potřebuje někoho, kdo ji bude milovat stejně hluboce, a to platí i pro přátele. Není ničí druhá možnost či záchranná vrátka. Buď vše, nebo nic. Nesnáší falešnost a lháře. Takových lidí se zbavuje hned, co to jde, a nechce s nimi mít nic společného. Jakmile se s někým sblíží, je věrná a udělala by pro tyto osoby cokoliv.
Schovává v sobě vysokou míru kreativity. Ať už v rámci umění a tetování, tak v rámci všeho ostatního. Vymýšlíte plány na večer? To si pište, že má něco schovaného v rukávu a že se ani náhodou nebudete nudit. Je sice pravda, že občas určité věci dělá jen proto, že po ní někdo chce opak, ale současně se díky tomuto pouští do věcí, na něž by jinak neměla úplně odvahu, ačkoliv je ve skrytu opravdu chtěla udělat. Tak například když ji matka odmalička tlačila na univerzitu a chtěla z ní mít další vědkyni, v jejím rozhodnutí pro tatérský průmysl hrál určitou důležitou roli i její vzdor. Nerada si nechává říkat, co má dělat, proto jí nakonec ani tolik nevyhovovala práce v Ocano a zvolila vlastní cestu. Na truc bude dělat věci přesně opačně, jen aby dokázala, že má vlastní hlavu a že ji nikdo nemůže kontrolovat.
Svoboda pro ni představuje důležitý aspekt života. V rozhodování, ve vztazích, ve všem. Ne, nepotřebuje otevřené a nezávazné vztahy, jen se nerada nechává ovlivňovat někým dalším, kdo jí chce diktovat veškerá její rozhodnutí. Zároveň si chce své problémy a záležitosti řešit sama, aniž by s tím musela otravovat někoho dalšího. Přátelům pomůže s čímkoliv, jen sobě od nich pomoci nenechá nebo leda s velkým odmlouváním. Má totiž pocit, že její starosti a problémy jsou podřazené těm ostatním, a nechce s nimi nikoho zatěžovat. Pokud se uvnitř hroutí, dá to najevo, až když je téměř pozdě. Lidé kolem jsou pro ni velice důležití a jednou z jejích obav je, že zůstane sama. Je zakořeněná hluboko v ní, aniž by o ní sama přímo věděla, nicméně ji každodenně ovlivňuje.
Nepohrdne alkoholem ani návštěvou klubu či baru, kde se nestydí ponořit do víru zábavy. Mimo něj zbožňuje svíčky a vůně jako takové a má jich velkou sbírku. Velice obdivuje lidské tělo a část jejích motivů ve studiu tvoří realistické obrazce osob, soch, ale i vnitřních orgánů. V mládí se bála bolesti, což patřilo k jedněm z těch iracionálních strachů, ovšem díky tetování se jí to povedlo nakonec překonat.
Zní to jako pohádka o Popelce. Nepříliš bohatá dívka, jež se dnem i nocí dře, aby se prve dostala na univerzitu a poté do zaměstnání v prestižní společnosti, si náhle najde bohatého manžela ve vrchní vrstvě. Pohádkově to však ani náhodou neproběhlo.
O lásce na první pohled bychom ani vzdáleně hovořit nemohli. Zprvu mezi nimi vládla nevraživost vzhledem k jejich rozdílným původům a také rivalita vzhledem k tomu, že Ruth často dosahovala lepších výsledků než Mowan. On se jí posmíval a pokoušel si léčit své raněné ego, ona mu to nelítostně vracela, aby mu ukázala, že jen peníze z něj nedělají někoho lepšího. A také proto, že byla mladá a ještě se jeho provokacím neuměla úplně bránit. Pak ovšem přišel onen osudový firemní večírek, na nějž byli oba pozváni. Ruth se držela zpátky, poněvadž nebyla ve své kůži mezi vší tou smetánkou, zato Mowan do sebe lil jednu skleničku za druhou. A jen co měl trochu více popito, našel si svou cestu ke své rivalce s plánem vysmát se jí, s čímž také začal, jenže ho přerušil proud zvratků. Ruth neměla to srdce ho tam nechat a způsobit si takové příšerné společenské faux pas, a tak ho odvedla na toalety, kde dohlédla na to, aby se neudusil vlastním jazykem. Když bylo dokonáno, odvedla ho na terasu na čerstvý vzduch. Chtěla ho tam nechat a odejít, ale zastavil ji a začal na ni chrlit vše, co měl na srdci a k čemu neměl odvahu v normálním stavu. Vypadlo z něj, že ji vlastně obdivuje a závidí jí, ale že ji současně nemůže vystát, a možná, že by se nad ním i slitovala, kdyby se ji hned nato nepokusil políbit a nedostal za to pár facek. Uběhlo pár týdnů, kdy ani jeden neuměli ty společné chvíle vyhnat z hlavy, než se konečně odhodlali sejít se a vše si vyříkat. A to byl první krok ke svatbě Loucelů.
A tak se narodila malá Ambrosia. V tu dobu Ruth dávno žila v Cortexu a zvažovala připojení se k Apricu jako její manžel. Odrazoval ji od toho pouze pocit, že se tímto ještě více vzdálí své rodině, nicméně nakonec v ní převládla ambicióznost a stala se také členkou. V tu dobu už totiž vedla své vlastní oddělení v Bioponics a přes to, že nebyla nijak známá, povedlo se jí získat malé jmění a vysloužit si tak svůj nárok na místo v Apricu. Bylo zasloužené, o tom nemohlo být pochyb, na kariérním žebříčku ostatně předčila i Mowana a firmě významně přispívala svými poznatky.
Od Ambrosie se jak jinak očekávalo, že půjde stejně jako její rodiče na univerzitu, načež si najde dobře placené a především prestižní místo nejlépe také v Bioponics. Z určitého úhlu pohledu tak měla ovšem štěstí, že ji v tomto směru podporovali (možná až příliš) a nechovali se k ní jako někteří jiní rodiče z Cortexu, kteří svá dítka nechávali na volno a mezitím je rozmazlili vším tím luxusem, který Cortex nabízí. Byla to zásluha především Ruth, jež nezapomněla ani během svého žití v blahobytu, co to znamená tvrdě pracovat, abyste se někam dostali. Ambrosia se však orientovala trochu jiným směrem, ačkoliv stále na vědy, jen trochu jiného druhu. Začaly ji zajímat modifikace, především tedy ty estetické, jaké poskytovalo například Ocano. Ruth z toho nebyla příliš nadšená. Představovala si ji jako sebe a jako svou nástupkyni, Ambrosia jí totiž byla podobná nejen vzhledově, ale i povahou, jen jejich ambice nebyly nikdy stejné. Ne že by jí práce v laboratořích nepřipadala zajímavá, to připadala, avšak bylo tu něco jiného, co ji k sobě táhlo daleko více.
Své první nanotetování si pořídila v patnácti. Proces, jakým bylo aplikováno, a samotný výsledek jí naprosto učaroval. Nešlo o nic složitého – byl to jen malý had točící se kolem jejího zápěstí, ale stačilo to, aby ji to pohltilo. Od té doby nemířila k ničemu jinému a byť se Ruth pokoušela ji trochu ovlivnit a odklonit, nakonec jí došlo, že zdědila-li po ní její ambicióznost, zdědila zároveň i její tvrdohlavost. A měla pravdu. Mowan se jí sice vágně pokusil vysvětlit, že jiné obory jsou momentálně mnohem lukrativnější, ale to ji nepřesvědčilo – tušila, že časem, až se tyto modifikace rozšíří v mladé generaci, bude nanotetování stejně lukrativní jako práce pro Bioponics.
Její univerzitní léta na Armstrongově akademii byla bouřlivá. Známky měla až na pár výjimek, kdy na zkoušku přišla stále intoxikovaná, skvělé, byla (a stále je) členkou spolku Modifikace budoucnosti a utvrdila si, že nanotetování jsou opravdu směrem, kterým se chce ubírat.
Někdy ve třetím ročníku při jedné z klasických návštěv nočního klubu se k ní namanula dívka, jejíž jméno jí zůstane vryté do paměti už napořád. Zoe. Nestudovala a byla o pár let starší a než ji poznala, ani nepomýšlela na vztahy, natož aby cítila něco na způsob trvalé romantické náklonnosti k někomu dalšímu nehledě na pohlaví. Pár krátkých románků měla, bez těch by její studentská zkušenost nebyla kompletní, jenže nikdy netrvaly déle a šlo v nich čistě o fyzické potěšení, které si mohli vzájemně nabídnout, žádné psychické propojení tam jednoduše nebylo a popravdě řečeno, Ambrosia o něj ani příliš nestála. Na nějaké vztahy nebyl čas, ale Zoe… Sladká Zoe s vlasy růžovými jako žvýkačka, od hlavy až k patě ověšená řetízky a prstýnky, toužící po svém prvním nanotetování. Jejich první tanec uprostřed parketu skončil přesně tam, kde se to dalo čekat. V zadním pokoji brzy plném cinkání ozdob a vzdechů obou dívek. Nemělo z toho být nic víc, dokud se Ambra na jedné z hodin nepřistihla, že vůbec nepřemýšlí nad nanotechnologiemi, nýbrž nad Žvýkačkou. Myslela na ni dokonce i později večer, zatímco s jakýmsi chlapcem, jehož obličej jí připadal spíš jako rozmazaná skvrna. Vždy, když koutkem oka zachytila cosi růžového, sebou cukla a hned natahovala krk, jestli to není Zoe. A nebyla.
Život šel dál a když o půl roku slavili zakončení třetího ročníku, její přátele napadlo zajít si do Wonderlandu na jednu z jeho pověstných strip shows. Už trochu napití se tam vydali, zaplatili si za dobrá místa a nedočkavě očekávali, až to začne. Nebylo pochyb o tom, že to bylo velkolepé, a každý divák si tam našel něco pro sebe. Ambrosia byla vtáhnutá do show stejně jako její společníci a povzbuzovala se všemi ostatními, dokud se na pódiu neobjevila další tanečnice, jež jí už podruhé vzala dech. Nebyl to nikdo jiný než Zoe. Z křiklavě růžových vlasů měla upletené dva metrové copy a tenký černý latexový obleček perfektně kopíroval křivky jejího těla. Tedy dokud se ho nezačala po kouskách zbavovat, zatímco se obtáčela kolem neonové tyče. Stoupala nahoru a dolů a její pohyby, byť nepochybně lascivní a vyzývavé, měly daleko k laciným tanečkům. To, co tam předváděla, bylo zatracené umění. A to si pište, že jenom co celá show skončila a obnovil se běžný provoz, okamžitě se za ní rozběhla, až se málem na svých platformách přerazila. Asi by k ní takhle pateticky neběžela, kdyby nebyla napitá, ale to zjevně mají v rodině. Naštěstí se historie neopakovala úplně a nebyla tak nalitá, že by se pozvracela. Zoe tomu nemohla uvěřit a zprvu odmítala její společnost, dokud ji Ambrosia nezlomila a Žvýkačka jí opět nad ránem nezmizela. Tentokrát už ale věděla, kde ji může najít, a po několika takových návštěvách Wonderlandu už i její přátelé tušili, proč tam chce neustále chodit. Namlouvala si, že kromě sakra dobrého sexu v tom nic není, ovšem to si šeredně lhala.
Vcelku pravidelně se vídaly, a ačkoliv tomu ani jedna neříkala vztah, jisté partnerství se mezi nimi vyvinulo. Uběhlo dalších několik měsíců bez jakýchkoliv problémů a jednoho večera se Ambrosia konečně odhodlala a chtěla Žvýkačku pozvat k sobě domů. Dorazila do Wonderlandu, posadila se na své obvyklé místo, nechala si nalít a čekala na Zoe. Uplynula hodina, uplynuly dvě. Už v sobě měla několik drinků, a přestože nebyla nijak žárlivá a její zpoždění ji nijak netrápilo, začala být lehce nedočkavá. Šla proto za barmanem a zeptala se, jestli o ní něco neví. Jeho odpověď pro ni byla jako facka. „No jasný, Zo je vzádu se zákazníkem, soukromá show, však víš.“ A ještě na ni spiklenecky zamrkal, jako kdyby jí nabízel, že může být druhá na řadě. Mohlo a mělo ji nejspíš napadnout, že tu dělá mnohem víc, než jen příležitostně tančí a roznáší pití. Raději před tím však přivírala oči a naivně věřila, že nic dalšího tu nedělá. Ráda by si tu facku v ten moment sama dala. Šla si sednout, v hlavě měla podivnou mlhu a byla schopná jen pomalu dopíjet své pití. Dokud se Zoe nevrátila a jako by nic si k ní nepřisedla. Mlha zrudla a pěst jí vyletěla a automaticky přistála v jejím obličeji. Odtáhl ji odtamtud vyhazovač, ale ten pohled na Zoein krvavý nos a vytřeštěný pohled stál za to.
Od tohoto incidentu se ji Zoe pokusila několikrát kontaktovat, což bylo mimochodem vůbec poprvé, co se o to pokoušela, a doslova se na ni lepila jako Žvýkačka. Že prý si myslela, že je to Ambře jasné. Že prý si nemyslela, že je to mezi nimi tak vážné. Že prý neměla tušení, že se k ní tak navázala. A Ambra povolila. Nezvládla jí odolat i přes to, že v první chvíli jí představa Zoe s mnoha jinými zlomila srdce. Slíbila jí, že s tím přestane a že opravdu zůstane jen u tance a obsluhování. Bohužel se pod tím „obsluhováním“ skrývalo mnohem více. Něco přes půl roku jim to fungovalo. Ambra mezitím dokončila svůj čtvrtý ročník na univerzitě. Její cíle a ambice do budoucna už se rýsovaly dostatečně zřetelně na to, aby se mohla začít orientovat především na nanotetování. I co se týkalo studia a volné zábavy, byla mnohem umírněnější. Kluby najednou mohly počkat, poněvadž příští týden psala zápočet, což by ji dříve nezastavilo. A Žvýkačka se začala nudit. Už to nebylo neustálé obrážení barů, horké chvilky v uličkách mezi nimi a tanečky v klubech. Tahle studijní verze se jí sice taky líbila, jenom ne dostatečně na to, aby jí zůstala věrná. Začínala se ztrácet, chodit z práce později, než by měla, a brát směny navíc. Mělo to být podezřelé, avšak Ambrosia byla natolik ponořená do studia, že si kolikrát ani nevšimla, že je pryč. Začaly se od sebe vzdalovat a přesto, že se jí to pokoušela vynahrazovat alespoň občasnými výlety po nočním Cortexu, evidentně to nestačilo.
Ve svém pátém a závěrečném ročníku toho měla opravdu hodně. Připravovala se na závěrečné zkoušky, psala svou diplomovou práci a potřebovala podporu více než kdy jindy. Nedostala ji. Jejich vztah se opět omezil jen na fyzično a ani to už nebylo takové jaké dříve. Další znamení, jehož si Ambra nevšimla. Nebylo jejím úmyslem zanedbávat ji, jen jednoduše potřebovala dokončit své studium. A nakonec se jí to i podařilo. Byla mezi nejlepšími v ročníku a chtěla to se svou Žvýkačkou pořádně oslavit. Když se však vrátila domů, nečekala tam na ni. Skoro, jako kdyby úplně zapomněla, že byl dnes její velký den. Možná zapomněla, možná jí to bylo prostě jedno. To už měla takovou zlou předtuchu, jež se jí také potvrdila. Wonderland. Jen se tam zastavila, aby si to ověřila, a vrátila se. Doma jí sbalila všechny její věci, kterých ani moc nebylo, oficiálně spolu nebydlely, byť u ní Zoe přespávala většinu nocí, a odepřela přístup jejímu čipu k zámku dveří. Tentokrát byla pevně rozhodnutá nedat jí další šanci. A tak se rozešly podruhé a doopravdy.
Už se neviděly. Zoe jí sice pode dveře podstrčila ručně psaný omluvný vzkaz, jelikož jí došlo, že to opravdu pokazila, ale když na něj nedostala žádnou odezvu, nepokoušela se zbytky jejich rozbitého vztahu slepit dohromady. Obě holt patřily do jiných světů a jejich hodnoty se z velké části nepotkávaly, tudíž bylo jasné, že dříve či později by k tomu stejně došlo. Kdoví, snad si k sobě jednou opět najdou cestu. A možná ne. Pravděpodobně ne.
Po ukončení školy a získání titulu se jí otevřelo mnoho možností. Byla kvalifikovaná na mnoha polích a se svými školními výsledky si mohla prakticky vybírat, kde by chtěla pracovat. Její spolužáci i vyučující očekávali něco ve stylu Bioponics, popřípadě Orsonu, jednoduše firmy zabývající se těmi velkými věcmi. A ona si vybrala Ocano. Stále totiž věřila, že estetické modifikace se rozšíří mnohem více než doposud – a měla pravdu. Rozvíjely se rychlým tempem, k němuž sama ochotně přispívala. Pracovala pro Ocano několik let, než si byla dostatečně jistá, že bude schopná utáhnout něco svého. Otevřela si tedy vlastní salón, přičemž ale uzavřela smlouvu s Ocano – stále u nich bude působit jako externí pracovnice a přispívat jejich vývoji, nicméně současně bude mít vlastní podnik, kde se bude věnovat samotné praxi.
Díky Ocano a vlastnímu úsilí se jí konečně splnil sen. Mohla se pustit do toho, co měla ráda a co ji naplňovalo, a k tomu si získat i nějaké to jméno. Jako svůj umělecký pseudonym si zvolila Acherontia Ambrosia Styx a už si neřekne jinak než Styx. Ne proto, že by se styděla za své původní jméno či za svou rodinu, jen nepotřebovala žádnou protekci jen z toho důvodu, že je dcerou někoho jiného, kdo má vlastní zásluhy. Začínala tak s čistým štítem a byť začátky nejsou nikdy lehké, časem si vybudovala klientelu, rozšířila podnik a momentálně už je poměrně za vodou. Mohla si díky tomu dovolit lepší bydlení a také retinové modifikace – aby mohla svým zákazníkům poskytovat jen to nejlepší. Provádí normální tetování i nanotetování a spojila se s pár dalšími lidmi, kteří pro ni pracují a provádějí i jiné estetické modifikace – vlasy, piercingy, transformace obličeje a podobně.
Uvědomuje si, že rodina by ji nejraději stále viděla někde v laboratoři, ovšem to ji nezajímá. Je spokojená s tím, co má a co si získala skrze vytrvalost a pracovitost. Časem by to snad chtěla ještě rozšířit, avšak teď si hlavně chce znovu trochu užívat.
Tím bezpochyby nejvýraznějším rysem na Styx jsou její tetování. Některá jsou ta běžná, ovšem jiná už spadají pod trend posledních desetiletí – nanotetování. Všechna jsou černobílá a kvalitní, na to si dohlédla a jsou tvořena nejrůznějšími motivy. Ornamenty, krajky, drahé kameny, několik tváří, pár přírodních vzorů a další. Pokrývají ji prakticky celou kromě obličeje, ten si nechala čistý kromě jednoho malého půlměsíce na spánku a krajky na druhém, ovšem hned od krku se jí rozplétá síť vzorů kopírující její ramena a soustředící se kolem dekoltu, na němž má vytetovaný velký drahý kámen. Zbytek těla se táhne v podobném duchu. Některé modifikace drahokamů spočívají jen v jejich třpytu, jiné mění jejich tvary, další tvoří iluze či se dokonce úplně pohybují.
Kromě nanotetování vlastní i modifikaci vlasů – byl to dárek od Ruth k úspěšnému ukončení univerzity. Ta jejich barvu změnila na šedou s platinovým metalickým odleskem a umožnila ji měnit snadněji a častěji bez poškození vlasů, pokud by to někdy zamýšlela. Jejich struktura je sice na dotek o něco umělejší než u přírodních vlasů, nicméně to přišlo poměrně draho, a tak se od nich zase tolik neliší.
A její poslední a nejnovější modifikací, jež si pořídila teprve pár let zpátky, je retinová úprava. Ta jejím očím dodala lehce stříbřitý nádech a umožňuje jim rozeznat i detaily, jaké běžné lidské oko nerozezná. Pořídila si je především kvůli své práci, v níž chce svým klientům dodávat jen to nejlepší. I do dálky vidí o něco lépe a případné zhoršování zraku bylo odvráceno už teď, avšak je tu samozřejmě i nevýhoda. Jestliže oči namáhá až příliš dlouho a žene je do extrémů, unaví se a musí je nechat na pár hodin odpočinout, jinak vidí hůře a rozmazaně než normální člověk. A pokud si nedá říct ani tak, může se dostavit i silná bolest hlavy až přímo migréna.
Co se týče jejího oblékání, volí mnohdy vyzývavé a odvážné střihy. Nebojí se šatů ani kalhot a v oblibě má boty na vysokých platformách či alespoň podpatcích. Líčí se docela výrazně, ale dost záleží na její náladě. Občas se s líčením zahazovat prostě nechce a volí přirozenost, v níž nevypadá vůbec špatně. Postavy je štíhlé a vysoké, což ještě umocňují její podpatky, které spolehlivě zaručují, že se bude mezi ženami tyčit trochu jako žirafa. Z toho také plyne, že neoplývá kdovíjakou fyzickou silou, k čemu by jí taky byla.
Žádné komentáře:
Okomentovat